Plasty jsou fascinujícím materiálem, a jejich historie sahá do minulosti. První syntetické plasty byly vyrobeny na přelomu 18. a 19. století, což byl první krok směrem k “době plastové”. Přestože se nejednalo o plasty, jak je známe dnes, některé přírodní materiály měly podobné vlastnosti. Například ve 13. století byly rohy zvířat nebo želví krunýře používány na výrobu truhliček a skříněk po dlouhém máčení ve vodě a následném zahřátí totiž bylo možné tento materiál celkem snadno tvarovat.
Parkes – objevitel prvního plastu
Prvním plně syntetickým plastem byl bakelit, který vznikl polykondenzací fenolu a formaldehydu v roce 1909. Dále se objevily vinylové plasty (PVC, polystyren) a polyamidy (např. nylon). Po druhé světové válce se plasty staly levnou náhradou za klasické materiály jako dřevo, sklo a kovy. Ačkoli plastové filmy a výrobky jsou dnes běžnou součástí našeho života, stále si pamatujeme na první plastové objevy a jejich význam v historii. Alexander Parkes, Angličan pracující s přírodním kaučukem, vytvořil první plast (celuloid), který byl hojně využíván ve fotografickém průmyslu. Bohužel měl problém s hořlavostí, což vedlo k požárům a ztrátě starých filmových archivů. Jaká škoda!
“Syntetické plasty se objevily tam, kde byly potřeba.” Bakelit, který byl prvním plně syntetickým materiálem, vznikl díky belgickému chemikovi Leu Hendriku Baekelandovi. Původně se snažil vyvinout izolační materiál pro elektrické kabely, ale nakonec objevil bakelit, který našel široké uplatnění v různých oblastech, jako jsou kuchyňské potřeby, šperky, telefony, hračky a nábytek. Dokonce byl částečně použit i při výrobě automobilu Trabant. Jakmile se lidé začali uvědomovat praktičnosti a využitelnosti tohoto materiálu, začaly se objevovat další podobné syntetické plasty.
V průběhu historie se syntetické plasty staly stále běžnějšími. V 20. letech 20. století bylo vyrobeno první akrylátové sklo, které nahradilo křemičité sklo. Ve 40. letech se populárním stal nylon, který vytlačil bavlněné punčochy z trhu. V Americe nahradil český silon, který se používá dodnes, a v té době byl také patentován polyethylentereftalát (PET), ze kterého se vyrábějí PET lahve. Od 50. let se masově vyrábějí různé druhy plastů, které se používají dodnes – například v obalech potravin, oblečení nebo fóliích. S nárůstem jednorázových plastových obalů se však zvýšily i obavy z dopadů na přírodu a lidské zdraví
Recyklace v moderní době plastové
Recyklace plastových obalů v Česku nefunguje tak, jak bychom si přáli. Většina plastového odpadu končí spálena nebo na skládkách. Od začátku letošního roku je zakázáno ukládat nevyužité zbytky plastů z třídicích linek na skládky, ale zpracovatelé odpadu stále nemají dostatečný odbyt pro zbylé umělé hmoty. Situace odhalila dlouhodobý problém v českém odpadovém byznysu. Na třídicích linkách se sice vybírají umělé hmoty, ale recykluje se převážně jen PET a duté plasty. Ostatní umělé hmoty se obtížně zpracovávají, zejména v Česku, kde chybí recyklační kapacity. Výmět, tedy odpad, který nelze recyklovat, končí buď na skládkách nebo v spalovnách. Firma EKO-KOM, která se stará o systém sběru a recyklace obalů v ČR, věnuje většinu svého rozpočtu na organizaci a svoz nádob, ale pouze 6 % na samotnou recyklaci. Navíc dlouho publikovala zavádějící údaje o skutečné úrovni recyklace. Evropská unie nyní zakazuje zahrnutí spálených plastů do statistik recyklace, ale v Česku stále sílí snahy o energetické využití odpadu. Přesto se musíme snažit dosáhnout cíle, aby do roku 2025 bylo v EU recyklováno 50 % plastových obalů a do roku 2030 dokonce 55 %.
(Zdroj: Samosebou.cz)